Když se řekne fotbalová Florencie, mnoho fanoušků si okamžitě vybaví jméno Giancarlo Antognoni. Byl to skutečný symbol, ikona a kapitán týmu Fiorentina, klubu, kterému zasvětil téměř celou svou profesionální kariéru. Giancarlo Antognoni se narodil 1. dubna 1954 ve městě Marsciano v Itálii a už od útlého věku bylo jasné, že má pro fotbal mimořádný talent. Stal se jedním z nejlepších záložníků své generace a jeho elegantní styl hry okouzloval diváky po celé Itálii i ve světě. Pro fanoušky Fiorentiny byl více než jen hráč; byl to „bandiera“, tedy vlajka nebo prapor, který hrdě reprezentoval jejich město a klub.
Giancarlo Antognoni začal hrát fotbal v malém klubu Asti Ma.Co. Když mu bylo pouhých osmnáct let, v roce 1972, přestoupil do Fiorentiny a okamžitě se stal důležitou součástí týmu. Byl to tvořivý záložník, který uměl skvěle přihrávat, střílet góly a především řídit hru celého mužstva. Nosil dres s číslem 10, což je v italském fotbale tradičně číslo pro nejlepšího a nejkreativnějšího hráče. Svým ladným pohybem po hřišti a přesnými pasy si brzy získal srdce fanoušků, kteří ho milovali pro jeho věrnost a oddanost klubu. I když s Fiorentinou nevyhrál mnoho velkých trofejí – největším úspěchem byl Italský pohár v roce 1975 a druhé místo v lize v sezóně 1981/82 – jeho oddanost byla pro fanoušky důležitější než jakékoli tituly. Zůstal v klubu celých patnáct let, což je v dnešním fotbale velmi neobvyklé a obdivuhodné.
Giancarlo Antognoni nebyl jen hvězdou na klubové úrovni, ale také důležitým hráčem italské reprezentace. Svůj debut v národním týmu si odbyl v roce 1974 a brzy se stal klíčovým členem týmu. Vrchol jeho reprezentační kariéry přišel v roce 1982, kdy se Itálie zúčastnila mistrovství světa ve Španělsku. Antognoni byl jedním z hlavních strůjců italského triumfu a hrál důležitou roli v záloze. I když ve finále proti Západnímu Německu nemohl kvůli zranění nastoupit, jeho přínos k cestě za zlatou medailí byl obrovský. Byl to tým plný hvězd, ale Giancarlo byl jedním z těch, kteří dokázali spojit individuální talenty v silný celek. Díky tomuto vítězství se stal národním hrdinou a jeho jméno se zapsalo do historie italského fotbalu zlatým písmem.
Kariéra Giancarla Antognoniho nebyla vždy jen slunná. V roce 1981 utrpěl velmi vážné zranění hlavy během ligového zápasu proti Janovu. Po srážce s brankářem upadl do bezvědomí a jeho život byl v ohrožení. Lékaři na hřišti mu museli zachránit život rychlým zásahem. Mnozí si mysleli, že to je konec jeho fotbalové kariéry. Ale Giancarlo se ukázal jako neuvěřitelně silný a odhodlaný bojovník. Po několika měsících intenzivní rehabilitace se zázračně vrátil na hřiště a znovu oblékl dres Fiorentiny. Jeho návrat byl inspirací pro všechny a ukázal jeho obrovskou vůli a lásku k fotbalu. Bylo to jedno z nejslavnějších a nejemotivnějších návratů v historii sportu.
Po patnácti letech ve Fiorentině se Giancarlo Antognoni v roce 1987 rozhodl opustit Itálii a odehrál dvě sezóny ve švýcarském klubu Lausanne Sports, kde v roce 1989 ukončil svou bohatou kariéru. Ale Florencii nikdy úplně neopustil. Po skončení aktivního hraní se vrátil do Fiorentiny v různých manažerských a technických rolích, aby pomohl klubu, který tolik miloval. Byl sportovním ředitelem a později se stal manažerem mládeže. Dnes je stále vnímán jako jeden z největších hráčů, kteří kdy oblékli fialový dres. Jeho jméno je navždy spojeno s elegancí, věrností a talentem. Pro fanoušky Fiorentiny je „L’Unico 10“ – Jediná desítka – a navždy zůstane legendou, která ztělesňuje ducha jejich klubu. Giancarlo Antognoni je příkladem toho, že opravdová láska ke klubu a fotbalu může trvat celý život a zanechat nesmazatelnou stopu v srdcích fanoušků.