Paul Breitner, to jméno zní fotbalovým fanouškům jako hudba. Byl to hráč, který měl všechno – skvělou techniku, tvrdou střelu a hlavně odvahu být sám sebou. Narodil se 5. září 1951 v Mnichově a už od mládí bylo jasné, že fotbal je jeho velkou láskou. Jeho kariéra byla plná úspěchů, ale i nečekaných zvratů, které z něj udělaly legendu. Vždycky si šel svou cestou, nenechal se svazovat pravidly a to ho odlišovalo od ostatních.
Breitnerova profesionální kariéra začala v klubu, který je pro Mnichov stejně důležitý jako Oktoberfest – v Bayernu Mnichov. Připojil se k němu v roce 1969 a rychle se stal klíčovým hráčem. Jeho pozice byla na levé straně obrany, ale nebyl to jen obyčejný obránce. Dokázal se skvěle zapojit do útoku, střílet góly a rozdávat přihrávky. Byl to takový „útočící obránce“, což v té době nebylo úplně běžné. Jeho síla spočívala v obrovské fyzické kondici a v tom, že se nebál jít do soubojů. S Bayernem vyhrál v roce 1972 a 1973 německou ligu a v roce 1974 i prestižní Pohár mistrů evropských zemí. Byl to zlatý věk Bayernu a Breitner byl jeho nejdůležitější součástí. Jeho výkony byly tak skvělé, že si brzy vysloužil přezdívku „Der Kaiser“ – císař. Ne, to nebyl Franz Beckenbauer, i když s ním často hrával. Byl to Breitner, kdo byl v jednom období označován tímto titulem, což jen podtrhuje jeho výjimečnost.
Po úspěších v Německu se Breitner rozhodl pro odvážný krok. V roce 1974 odešel do slavného Realu Madrid. Byl to pro něj velký přestup a pro španělský fotbal zase zajímavý host. V Realu si rychle zvykl na nové prostředí a opět patřil k oporám týmu. Jeho styl hry se v Madridu ještě více rozvinul. Často hrál ve středu zálohy, odkud řídil hru a podporoval útok. Dokázal být velmi nebezpečný při standardních situacích a jeho střely z dálky byly postrachem brankářů. S Realem Madrid vyhrál v roce 1975 a 1976 španělskou ligu. Byl to další úspěšný úsek jeho kariéry, který ukázal jeho všestrannost a schopnost uspět i v jiné zemi a v jiném týmu.
Po dvou letech ve Španělsku se Breitner v roce 1977 vrátil do Německa, ale ne do Bayernu. Tentokrát posílil konkurenční Eintracht Frankfurt. Tam ale nezůstal dlouho a v roce 1978 se vrátil do svého milovaného Bayernu Mnichov. Tento návrat byl pro fanoušky Bayernu velkou radostí. Breitner se opět stal vůdcem týmu a dovedl ho k vítězství v německé lize v roce 1980 a 1981. Jeho druhý mandát v Bayernu byl stejně úspěšný jako ten první. Ukázal, že i po zahraničním angažmá dokáže v Německu dominovat. Jeho schopnost vracet se a být stále na vrcholu svědčí o jeho obrovské mentální síle a lásce k fotbalu.
Paul Breitner byl také klíčovou postavou německé reprezentace. V dresu „Nationalelf“ odehrál 48 zápasů a vstřelil 10 gólů. Jeho největším úspěchem s národním týmem bylo vítězství na mistrovství Evropy v roce 1972. Na šampionátu předvedl skvělé výkony a pomohl Německu k zisku titulu. Dalším velkým úspěchem bylo druhé místo na mistrovství světa v roce 1966, kde ve finále proti Anglii vstřelil vyrovnávací gól z penalty. Jeho účast na světových šampionátech vždy znamenala, že Německo patří mezi favority. Breitner byl známý svou odvahou a sebevědomím i na mezinárodní scéně.
Co Breitnera odlišovalo od ostatních, byla jeho osobnost. Nebyl to jen fotbalista, byl to myslitel a rebel. Nebál se říct svůj názor, ať už na politiku, společnost nebo samotný fotbal. Měl dlouhé vlasy, což v té době nebylo u fotbalistů běžné, a nosil je s hrdostí. Byl to symbol svobody a individuality. Po ukončení kariéry se věnoval psaní a komentování, kde dál vyjadřoval své názory. Jeho život byl plný vášně a boje za to, čemu věřil. Byl to hráč, na kterého se nezapomíná, protože nebyl jen skvělý fotbalista, ale také zajímavý člověk. Jeho odkaz žije dál jako příklad toho, že se člověk nemusí bát být jiný.